Dětí žijí v přítomnosti. Proto neví, co měly k obědu

Pravda je ale taková, že děti v tom mají mnohem víc jasno než my.

Život bez „nahrávání“ minulosti

Děti nejsou naprogramované na to, aby neustále třídily a ukládaly data do šuplíčků - včera, dnes a zítra. To je učíme až my dospělí. Oni jsou totiž naplno ponořené v tom, co se děje právě teď – v barvě pastelky, v rychlosti běhu, v pocitu radosti z louže.

Když prožijete okamžik s takovou intenzitou, jako to dělají děti, minulost se stává nepodstatnou. Jídlo, které snědly před třemi hodinami, pro ně není „záznam v paměti“, ale energie, která už dávno vyprchala, protože už jsou zase někde jinde.

Když si dítě pamatuje zážitek starý několik let, pamatuje si ho proto, že mu tehdy otevřel nový svět.

Jsou v přítomnosti i při vzpomínání. Když dítě vypráví o něčem, co se stalo před lety, nedělá to jako my – neohlíží se zpátky do minulosti. Ono ten zážitek znovu prožívá. Když o tom mluví, je v tom okamžiku znovu naprosto ponořené. Proto je ta vzpomínka tak živá a přesná. Není to „vzpomínka“, je to aktuální prožitek v přítomnosti.

My máme paměť často zanesenou nánosy starých traumat, „blech“ a společenských programů. Když chceme vyvolat vzpomínku, musíme se prodírat tímto nánosem. Děti tento nános nemají. Jejich knihovna vzpomínek je čistá a přístupná.

Zkrátka -> Děti si nepamatují „data“ (co bylo k obědu, protože to byla rutinní nuda), pamatují si frekvence (to, co je hluboce zasáhlo).

Je to stejné, jako když ty si pamatuješ moment, kdy ses rozhodl k nějaké velké změně. Pamatuješ si to, protože to pro tebe bylo bodem zlomu. Pro dítě je takovým bodem zlomu téměř vše, co zažívá poprvé.

Proč se to od nich musíme znovu naučit?

My dospělí jsme se stali „sběrateli vzpomínek“ a „plánovači budoucnosti“. Naše hlavy jsou plné toho, co bylo, co bude, co musíme stihnout a na co jsme zapomněli. Tím, že se snažíme udržet v paměti úplně všechno, ztrácíme schopnost být přítomní.

Když se nás dítě neptá „co bude zítra“, ale „můžeme si teď hrát?“, učí nás důležitou lekci:

-> Minulost je jen stopa, ne místo k životu.

-> Budoucnost je jen projekce, ne realita.

Jak být dítětem ve vlastním životě?

Pokud dokážeš ve své práci (nebo v životě) pustit potřebu analyzovat každý detail včerejška, získáš obrovské množství energie.

Zkus to dnes udělat jako dítě:

Nekontroluj „úlovky“ minulosti: Nemusíš si pamatovat každou drobnost. Soustřeď se jen na to, co právě teď tvoříš.

Buď v  TEĎ: Pokud právě s někým mluvíš nebo něco tvoříš, buď tam na 100 %. Bez myšlenek na to, co bylo k obědu nebo co přijde v pondělí.

Dovol si zapomenout: Zapomenout na staré vzorce a očekávání systému je první krok k tomu, aby se tvé „vnitřní dítě“ mohlo znovu nadechnout.

Děti si nepamatují oběd, protože mají plnou náruč přítomnosti. Až příště narazíš na to, že tvé dítě neví, co jedlo, neopravuj ho. Raději se ho zeptej: „A co jsi dneska cítil/a jako největší radost?“

Protože v té radosti, ne v tom obědě, se skrývá pravda o tom, jak máme žít.