Vlk, který se přestal škrábat

Bylo nebylo, v jednom hustém,  stinném lese žila komunita vlků, která byla zvyklá na to, že je neustále něco kouše. Říkali tomu „život“. Každý z nich na sobě nosil celé kolonie drobných, šedivých blešek, které je neustále nutily se škrábat, vrčet na sebe a cítit se mizerně.

Byli na to tak zvyklí, že už ani nevěděli, jaké to je nemít kůži plnou pupínků. Když se někdo pokusil přestat škrábat, ostatní na něj zavolali: „Co to děláš? Takhle se přece žije, přestaň se vytahovat a běž se škrábat jako my!“

Pak tam byl jeden mladý vlk. Jednoho dne, když už nemohl vydržet to věčné svědění, se rozhodl, že půjde hledat pramen „Čisté vody“, o kterém vyprávěly staré legendy. Putoval dlouho a únavně, až ho našel. Když se v něm koupal, cítil, jak z něj všechna ta havěť odpadává. Byla to úleva tak nesmírná, až se mu chtělo zpívat. Poprvé po letech se mohl nadechnout a jeho kožich byl konečně lesklý, zdravý a hlavně – nic ho nepálilo.

S lehkým srdcem a vztyčenou hlavou se vrátil zpět ke své smečce. Těšil se, jak jim ukáže cestu k prameni, jak je naučí, že život nemusí být jen jedno velké škrábání.

Jenže... když vešel na mýtinu, nastalo ticho.

Ostatní vlci se na něj dívali s nedůvěrou. Viděli, jak je čistý, jak se neškrábe, jak vypadá klidně, zdravě a vyrovnaně. A v tu chvíli se v nich cosi hnulo. Ta čistota je začala pálit v očích. „Podívejte se na něj!“ zavrčel jeden, který měl na hřbetě nejvíc parazitů. ,,Myslí si, že je něco víc! Myslí si, že je čistší než my všichni!"

Chtěli, aby se vrátil do jejich řad. Chtěli, aby se zase začal škrábat, aby vypadal jako oni, aby se zase cítil stejně uboze. Jenže vlk, který už jednou poznal pocit svobody od blech, se už nikdy nechtěl vrátit do bláta.

„Nejste čistí!“ řekl vlk smutně. Ale můžete být, když půjdete se mnou!

To je ale rozzuřilo ještě víc. „Vypadni odsud!“ křičeli. „Tady nejsi vítán! Tady je to pro ty, co se umí škrábat. Tvůj lesk nás uráží!“

A tak ho vyhnali. Vyhnali ho ze smečky, protože svou čistotou nastavil zrcadlo jejich vlastní špíně, do které se báli přestat ponořovat.

Vlk odešel. Nebylo mu lehko, byl ale silný, protože samota v lese studí, ale když se podíval na svůj hladký, čistý kožich, věděl jedno: Ten, kdo se jednou naučil, jak se zbavit parazitů, už nikdy nebude dobrovolně sdílet lože s těmi, kteří se v nich rozhodli zůstat.

A tak si vlk v dalekém, slunném kraji založil svou vlastní smečku – smečku těch, kteří se rádi umývají a už nikdy se nemusí ohlížet přes rameno, kdo je zase začne kousat.